O trek – patagonia, chile – Traveldeniczech

Trek v Torres del Paine

Krajinou na konci světa

Putovat krajinou daleko od domova mezi nekonečnými americkými pampami a hlubokými pacifickými fjordy je něco, o čem sní spousta dobrodruhů. I možná proto, že je Patagonie na míle vzdálená, přitahuje tolik pozornosti. Přesto jsem o Patagonii před cestou více slyšela než věděla. Všichni mi říkali, že oplývá překrásnou přírodou, ledovci, že je divoká a nespoutaná. Nezbylo mi nic jiného než se do tohoto kraje na konci světa vydat. Rozlehlá Patagonie je součástí pohoří Andy a leží na území dvou států – Argentiny a Chile. Na argentinské části intenzivně pracuju 🙂 Tento článek se věnuje chilskému národnímu parku Torres del Paine a především O treku. Právě několikadenní trekking je nejlepší způsob, jak se naplno ponořit do zdejší výjimečné krajiny. Pokud nemáte tolik času nebo se necítíte na týdenní chození, můžete zvolit pohodovější a kratší variantu, tzv. W-trek.

Jak se dostat na trek

Alfa a omega tohoto treku je pečlivé a hlavně VČASNÉ plánování. Jakkoliv to zní šíleně, první kemp jsem rezervovala v srpnu 2022 (cesta proběhla 2/2023). Zájem o tuto lokalitu je celosvětový a počet permitů do NP omezený (díkybohu). Bez včasné rezervace se do Torres del Paine podíváte maximálně v rámci jednodenního výletu. A to je vzhledem k dlouhé cestě odkudkoliv škoda.

Existuje mnoho variant, jak tento trek pojmout. Dá se koupit balíček s jídlem a spaním v předem připravených stanech nebo lodžiích. I tady se začíná rozmáhat luxusní eco camping. Ale výrazně si připlatíte. Tyto varianty jsou vybookované nejdřív (třeba i v rok dopředu), každopádně je to nejpohodlnější způsob. Jdete nalehko a nemusíte stavět/skládat stan za deště, což se během treku určitě stane. To jsem z výše uvedených důvodů vyloučila. Zvolili jsme tedy tu nejdobrodružnější a nejlevnější variantu a rozhodli se jít natěžko s vlastním stanem a jídlem. Na trek se dostanete autobusem z Puerto Natales (doporučuju také koupit předem). Dále potřebujete permit pro pobyt v NP. Dá se koupit jak online, tak přímo v Laguna Amarga, kam vás autobus odveze. Tam potom nasednete do shuttle busu, který vás odveze do návštěvního centra na začátek treku.

Kempy se nedají jednotně rezervovat na jednom webu (hodí se znalost španělštiny, asi jako všude v LA), takže je to trochu alchymie. Užitečné odkazy uvádím na konci tohoto článku.

Nevyzpytatelné počasí

Asi nejzásadnější věc, kterou bohužel nijak neovlivníte, ale dá se na ni trochu připravit, je patagonské počasí. Nikde jinde nezažijete 4 roční období během jednoho dne. A pořád bude foukat, nejvíc u ledovců. I to je ale jedinečné kouzlo Patagonie. Odměnou vám bude pobyt v panensky divoké přírodě, dost možná jedné z posledních divokých krajin na této Zemi. Pravděpodobně zmoknete, ať už si na sebe oblečete cokoliv. Pravidlo č.1 zní: vrstvit a vrstvit! V následujícím seznamu uvádím jen věci, které jsem skutečně použila (trika s kr. rukávem a kraťasy jsem nevyužila, stejně tak camelback – všude je možnost doplnit pitnou vodu, takže stačí doplňovat litrovou láhev).

A co jsem si všechno zabalila?

batoh Osprey Ariel 65L s camelbackem, třísezonní spacák a hedvábná vložka (snesla bych i teplejší), nafukovací karimatka, stan MSR Hubba Hubba
skládací batůžek (na věci do letadla, do města, krátké výlety apod.)
turistické hole, kvalitní horské sluneční brýle
rozšlápnuté! pohorky a sandály (do sprch v kempech a na večer)
3 trička dl. rukáv + tílko + mikina + teplý merino svetr
nepromokavá bunda
1x leginy +1x merino podvlíkačky + 1x outdoor kalhoty + 1x tenké nepromokavé kalhoty
2 šátky, teplá čelenka, 1x rukavice
4x kalhotky + 1x podprsenka (vše merino)
péřovka nebo její alternativa
4x tlusté merino ponožky
čelovka
sušené jídlo (na každý den 2 pytlíky), několik protein tyčinek, čajové pytlíky, hroz. cukr
doklady, peníze, mobil, nabíječky atd.
poctivě vybavená cestovní lékárnička včetně nákolenky

1. den kemp Chileno

Ještě než vylezete z autobusu, který vás přiveze k Laguně Amarga, přistoupí do autobusu ranger a dá vám brífing o tom, co nesmíte v parku dělat. Kéž by taková osvěta byla u nás! V Torres del Paine se nesmí stanovat nadivoko mimo kempy a platí přísný zákaz rozdělávání ohně mimo vyznačená místa. Vzhledem k silném větru si dovedete představit, co by otevřený oheň mohl během pár vteřin způsobit za zkázu. O tom by asi mohl vyprávět jeden český! turista, který v roce 2005 způsobil požár, při kterém hořelo 15470 ha. V noci prý bylo vidět jako ve dne, na nápravě se finančně podílela i ČR. Také se nesmí v NP létat s drony a odhazovat odpadky. Pokud uvidíte někoho létat s dronem nebo nedej bože rozdělávat oheň, pak tento člověk porušuje zákon a zaslouží si, aby se o něm rangeři dozvěděli. Tam, kde nevidíte odpadkové koše, nic nevyhazujete a odpadky si nesete sebou.

Standardně O trek začíná a končí v kempu Central. Jenže vzhledem k obsazenosti kempu Chileno jsme museli cestu upravit, jinak bychom neviděli věže Torres. První den jsme tedy šli do Chileno a druhý den šli přes Central do Seron. Do Chileno v rámci jednodenního výletu míří opravdu všichni návštěvníci NP Torres del Paine, rodiny s dětmi a méně zdatní turisté, kteří si netroufají na delší trek. Cesta do kempu Chileno a k věžím tak může připomínat pěší zónu v Praze. Stany v kempu se staví v prudším kopci na platformě (čelovka je extrémně důležitá věc), v chatě je mini stolek v rohu na vaření, jinak většina lidí jí v restauraci. V kempu je teplá sprcha. K Mirador Los Torres vyrážíme druhý den ráno. I brzo ráno je u vyhlídky spoustu lidí. Po cestě dolů od kempu potkáváme záchranáře, kteří na nosítkách snáší nějakou paní. Na stezce se tím pádem tvoří trochu kolony. Kdybych to měla shrnout, vyhlídka je to pěkná, ale vzhledem k popularitě a dostupnosti tady bude hlava na hlavě. Naštěstí další dny byly diametrálně odlišné.

2. den kemp Chileno -Seron

Druhý den po návštěvě věží scházíme dolů a protože je opravdu krásné počasí, vaříme si v kempu Central oběd. Jakmile se člověk „rozsedí“ nechce se mu stávat, zvlášť, když slunce krásně svítí do zad a výjimečně nefouká. Je to neuvěřitelné, ale jakmile odbočíme od turistické trasy na Chileno, tak nepotkáme kromě pasoucích se koňů živou duši. Cesta vede příjemnou stezkou po rovině, travinatou pampou, lemovanou zkamenělými stromy. Po pár hodinách jdeme za zvuků ptactva podél blankytné řeky. Tato část treku prý připomíná novozélandský Rees-Dart trek.

V kempech se při check-inu prokazujete pasem (neztraťte lístek, který vám dají celníci do pasu při vstupu do Chile). Váš permit si načtou do systému hned u Laguny Amarga. V kempu Seron potkáváme ostatní hikery, kteří jdou v 90% případech stejnou cestu. Znamená to, že se pak budete pravidelně potkávat jak na cestě, tak ráno a večer u vaření 🙂 A to je právě jedna z mnoha věcí, kterou na hikování miluju, vždycky potkáte lidi ze všech koutů světa, kteří jsou s vámi na stejné vlně. Hovory se vedou na různá témata: od hodnocení sušeného jídla až po hlubokomyslné úvahy, které cestování přináší. Má to jednu nevýhodu, s různými doporučení na místa, která od cestovatelů dostanete, váš seznam „must see“ destinací stále narůstá. V Seron se kempuje na oplocené a relativně rovné louce (na plotu se dobře suší věci, jen si dejte bacha, aby vám neuletěly). Počasí jsme ten den měli mimořádně vlídné.

3. den kemp Seron -Dickson (18 km)

Cesta se nese dále v příjemném duchu podél jezer Paine a Dickson. Mimochodem, vodu v patagonské přírodě můžete pít naprosto bez obav, na čistější vodu těžko kde narazíte, teče přímo z ledovce a díky absenci hospodářských zvířat a psů (psi na trek nesmí) se jedná opravdu o vodu prvotřídní kvality. O slovo se hlásí charakteristický společník tohoto kraje – silný patagonský vítr. Stromy jsou po letech vzdorování silným vichřicím vytvarovány do roztodivných tvarů. Zdejší krajina je přesně taková, jako jsem o ní četla; divoká, čistá a krásná. V dnešním globalizovaném světě mi přijde zvláštní už jen to, že nad vašimi hlavami nelétají žádná letadla. Do těchto končin musíte zkrátka po svých. Zhruba v půli cesty mezi kempy procházíme checkpointem Guadería Coirón a musíme se zapsat u rangerů do knihy. Dickson je příjemný, větší kemp u jezera a s teplou sprchou. Jelikož jsem při rezervaci kempu objednala i plnou penzi, usedáme tentokrát v chatě za stůl a dostáváme 3chodovou večeři. Co se týče obědového balíčku, jedná se o housku a nějaké tyčinky, dostanete ho u snídaně. Povídáme si s páry, kteří trek pojali jako svatební cestu, starším Australanem, který zcestoval pořádný kus světa nebo klukem, který tento trek běží 🙂 U kempu je krásný výhled na hory. Večer se zatahuje a dozvídáme se, že nazítří má celý den pršet. No nic, někdy to přijít muselo.

4. den Dickson -Perros (13 km)

Ráno se opravdu budíme do deště, ale zatím to není tak hrozné. V průběhu dne se rozprší pořádně, ale paprsky slunce si najdou cestu i přes mraky a my se můžeme konečně pokochat duhou. Jdeme kouzelným zeleným lesem a já mám pocit, že začnu věřit na víly. Chvílemi prší a svítí slunce dohromady a já si říkám, jak je to vůbec možné. Nefouká, chůze za zvuku deště a bublajícího potoka je uklidňující a mysl nabíjející. S menšími přestávkami prší celý den. Za chůze zima není, horší je, když se člověk zastaví. Těsně přes kempem se prochází okolo ledovce Perros. Je to nádherné místo, modrý led kontrastuje se zelenými keříky plných červených bobulek. V kempu Perros jsme brzo, takže se jdeme zahřát stavěním stanu, jídlem a čajem. Pak pozorujeme koně, na které lidé nakládají náklad. Tento kemp je nejodlehlejší v celém parku a sprcha je pouze studená (a taky tu je vzhledem k těsné blízkosti ledovce velká zima). No ale kdy máte šanci se osprchovat vodou přímo z ledovce 🙂 Kempuje se v lese. Rangeři nás důrazně upozorňují, že ráno musíme vyrazit nejpozději v 07:00 ráno, jelikož nás čeká náročná cesta. O tom, jak důležité to je, se přesvědčíme záhy.

5. den Perros - Grey

Ráno skoro ještě za tmy vyrážíme do kopce. Zpočátku jdeme lesem a déšť se nám nezdá tak intenzivní. Cesta je slušně rozbahněná. To pravé dobrodružství přichází za lesem v sedle John Pass Garner mezi ledovci Puma a Perros. Počasí se rapidně zhoršuje, fouká a z nebe padá hustý déšť v podobě ledových jehliček. Až do této chvíle jsem nezažila, jaké to je, když se do vás vítr opře tak, že vás shodí z pěšiny. Nezastavuju, pořád jdu a přeju si být za tím kopcem. Cesta se zdá být nekonečná, člověk vyleze k bodu na horizontu a pořád ještě není nejvýš. Na focení nemám ani pomyšlení. Člověk si uvědomí, jak je nicotný oproti živlům. Konečně dosahujeme nejvyššího bodu a klesáme dolů. Ledovec Grey se rozprostírá před námi v mlze v celé své velkoleposti. Potom sestupujeme do lesa, kde potkáváme paní, která si zlomila kotník a nemůže dál. Už je u ní naštěstí skupinka Čechů, která ji společně s rangery přenese asi do 2 km vzdáleného checkpointu a zůstává s ní až do rána. Říkám si, že kdyby se stalo něco mně, přesně tuhle skvělou partu bych chtěla potkat! Počasí se vůbec nezlepšuje, leje jako z konve a od checkpointu Campamento Passo je to ještě něco okolo 10 – 13 km (podle toho, jaké mapě věříte) do kempu. Cesta lesem je pořád stejně na nic, přes kořeny a blátivá, ale incident se zraněnou paní „nakopne“ mou mysl v bdělosti a dávám si pozor na každý krok. Ani cesta podél ledovce Grey úzkou a strmou pěšinou není úplně snadná, naopak. Na velmi vzácné, několika vteřin trvající chvilky, vykoukne slunce a ozáří to ledové království okolo. A pak jsme o visutých mostů, tedy už docela blízko cíli. Je to pořádná dávka adrenalinu, most se v poryvech větru třese a houpe, vpravo ledovec, vlevo hory s ledovcem a dole propast. Je to s podivem, ale cítím, jak mě zaplavují endorfiny a radost. I přes tu všechno nepřízeň počasí si uvědomuju, na jak výjimečném místě se nacházím. A potom už „jen“ pár vyhlídek a jsme u kempu! Sláva.

6. den Grey - Frances

Kdybych měla více času, zůstala bych v tomto kempu ještě jednu noc a dala si tady odpočinek. Je možnost si půjčit třeba kánoe a projet se po jezeře, popřípadě nasednout na loďku. Od kempu Grey se napojujeme na trasu W-treku. Chodce, kteří tuto trasu jdou, tak potkáváme jen v protisměru (lidé většinou vyráží od kempu Central a nazpět jedou z Greye lodí – easy peasy). Počasí je výrazně lepší, i když sprchne/zasněží taky. Cesta vede celou dobu podél jezera Grey a lemují ji podivuhodně pokroucené bílé stromy. Celé to dolaďuje dramatická obloha nafoukaných mraků. Někde jsem četla, že kdo neviděl patagonský les, nezná tuto planetu. Celou planetu jsem bohužel ještě neprojela 😀 tak nemohu potvrdit. Ale podívaná je to za odměnu, hlavně když jste někde v zákrytu, nefouká a neprší. V moc hezkém kempu Paine Grande vaříme oběd, zdravíme se s liškou a nebojácnými ptáky a pokračujeme dál podél jezera Skottsberg až do kempu Francés. Začíná pršet. Francés je krásný kemp v lese, takže stromy zachytí velkou část deště. Tento kemp se mi asi vybavením líbil nejvíc. Má totiž zázemí i se sušárnami (jinde jsem je nenašla) postavené ze dřeva a luxferů a nádherně to celé ladí do lesní krajiny. Stany se jako v Chileno staví v lese na platformách. Večer usínáme za zvuků šumějícího potoka a odlamujících se kusů ledu z ledovce Francés.

7. den Frances - Central

A je před námi poslední den treku 🙁 Cesta vede opět podél rozsáhlého jezera Lago Nordenskjoll s neuvěřitelně tyrkysovou barvou. Chvílemi si připadám jako u Středozemního moře, zejména když vysvitne slunce a my vyjdeme na pláž. Člověk by si skoro i zaplaval. Ohromný vítr mě vrátí do reality, honím pláštěnku (samozřejmě zase prší) někde v keřích a pokračuju v cestě. V závěru před kempem Central mi krajina připomíná Skotsko. Za lagunou Inge už doopravdy končí „divočina“ a začíná civilizace a my vidíme mnoho skupin turistů, kterak se vracejí z kempu Chileno. Vzpomínám, jak jsem před týdnem tady začínala. Čeká nás poslední noc ve stanu v kempu Central. V noci se mraky konečně trochu rozestoupí a já můžu vidět neuvěřitelně velké hvězdy. Stativ se nikomu nechtělo tahat, tak „musí stačit“ fotka z iPhonu. Tady člověk kouká do jiného vesmíru. Ráno po snídani odcházíme do Visitors Centre a nastupujeme do shuttle busu, který nás odváží zpět k Laguně Amarga. Cesta ale zdaleka nekončí, autobusem jedeme ještě dál na jih – do města Punta Arenas. Tady nás čeká výlet lodí na tučňáky Magallanesovým průlivem a pak pojedeme až na pomyslný konec světa, nejjižnějšího města na světě Ushuahia. Ale to už je jiný příběh.