Čarokrásná Gruzie
Proč do Gruzie
Budeš se tam chtít vracet, říkali mi před cestou do Gruzie ti, kteří už tuhle zemi navštívili. Tušila jsem, že je Gruzie krásná země, koneckonců jsem ji měla na svém „travel wishlistu“ dlouho, ale návštěva překonala má očekávání. Ačkoliv Gruzie nabízí mnohem víc než nádherné hory, tento cestopis bude výhradně o horské turistice. Městům jsem se chtěla vyhnout, jednak je nevyhledávám a maximum času jsem chtěla strávit v divoké přírodě Svanetie. Během července je tato oblast nádherně barevně rozkvetlá a v kontrastu se svěží zelení hor je to vskutku pastva pro oči a duši.
V Gruzii je povoleno kempovat takřka kdekoliv. Trochu jsem se bála, že to tam bude vypadat všelijak, ale všude bylo čisto. Větší nepořádek byl jen u lanovky pod Tetnuldi. Celkově mi lidé, které jsme potkávali v horách, přišli uvědomělejší a ohleduplnější. Asi proto, že ho zatím neobjevil Instagram? Co se týče divokých psů, tak všichni psi, které jsme my potkali, byli velmi přátelští. Většinou vás chvilku po cestě doprovází nějaký jedinec a ani neloudí, jen možná čeká, že vám něco náhodou upadne. Moc to ale s rozdáváním jídla nezkoušejte v případě psí smečky, psi pak mohou být dotěrní. Slyšela jsem sice i případy, kdy byl pes agresivní, většinou se tak děje v případě, že hlídá stádo a vy mu nějak narušíte jeho teritorium. To je pak lepší ze situace pomalu vycouvat (doslova, nikdy byste se neměli k agresivnímu psu obracet zády a utíkat), zavolat na baču a v nejlepším případě se stádům úplně vyhnout. Jó, ty turistické hole se hodí nejen na chození 🙂
Na jak dlouho: Pokud chcete chodit v horách (a když jedete do Gruzie, tak fakt chcete), tak minimálně na týden.
Doprava: Pokud míříte do Svanetie, tak se z ČR můžete svézt na křídlech nízkonákladovky Wizzair pohodlně přímým letem z Prahy do Kutaisi (cca 3 – 4 hodiny letu). Z malého gruzínského letiště je to potom ještě 5 hodin taxíkem nebo maršrutkou do Mestie, horského střediska, odkud se dá podnikat bezpočet výletů nebo vyrazit rovnou na přechod hor.
Kdy: na horskou pěší turistiku ideálně od poloviny června do konce září. Mimo toto období mohou být některé stezky neprůchozí a silnice nesjízdné. Také je větší jistota stabilního počasí.
Ceny: podobné nebo levnější než v ČR, ale v turistických oblastech (Mestia) se taxíky mohou dost prodražit, pokud jezdíte sami nebo ve dvou. Lari vyberete v bankomatech na letišti nebo v Mestii.
V Gruzii se v turistických oblastech domluvíte anglicky nebo rusky.
Mestie
Po příletu na letiště v Kutaisi nás odchytává místní taxikář a veze nás za 250 lari do Mestie. Převážně nezpevněná cesta trvá dlouhých 5 hodin. Když taxikář vidí, že vytahujeme svačiny, tak nám říká, ať nejíme, že nám zastaví na chačapuri. V restauraci u cesty si celé osazenstvo objednává sýrové chačapuri a domácí víno – první setkání s gruzínskou kuchyní. Dostaneme opravdu obrovskou porci, takže ta prázdná krabička na jídlo se tady vážně bude hodit! Asi o půl 11 večer přijíždíme do Mestie a náš hodný taxikář to otáčí zpět do Kutaisi, protože kolem druhé ráno přilétá další letadlo s turisty. Tuhle cestu dnes absolvoval potřetí, je tedy 15 hodin na cestě. Kdy spí, to fakt netuším. Později, když jsme si porovnali, kolik stála tahle dlouhá cesta a kolik chtěli ti vydřiduši v Mestii za pár kilometrů, docela se nám po něm stýskalo.
V Mestii už na nás čeká hodná paní recepční v ubytování Bapsha. Toto ubytování mohu jen doporučit, zůstali jsme tady několik nocí (hezké pokoje, výborná snídaně, milý personál). V Mestii se setkáváme s tradičními svanetskými obrannými věžemi – charakteristickou architekturou pro tenhle kraj. Tohle „městečko“ je takové gruzínské Chamonix s mnoha restauracemi a příjemnými kavárnami, turistickými obchody apod. Určitě se zastavte na medové dortíky za cca 5 lari k Ineza´s cakes, která má dle Googlu otevřeno 24/7 (zákusky peče milá stará paní a jedna návštěva nestačí 🙂 Hned vedle je fajn restaurace s pěkným výhledem na řeku Blue Mountains. Fancy filtr kafe jako v Praze a NEJLEPŠÍ medovník EVER dostanete v kavárně ERTI kava. Vedle této kavárny je sympatická restaurace Cafe Laila s příjemnou uvolněnou atmosférou, která aktuálně 20% výdělku posílá na Ukrajinu. A mají tu skvělé víno.
Výlety v okolí Mestie
Úplně nejpohodovější variantou je zůstat pár nocí v Mestii a odtud podnikat výlety. My se po příjezdu vydali po červenožluté trase, tato trasa je součástí treku do Ushguli, a protože jsme do Ushguli šli jinudy, dali jsme si kousek tudy. Krásné kopretinové louky jsou této na vyhlídce za vesnicí. Odtud uvidíte nejen na vesnici a malé letiště, ale na rozeklané vrcholy majestátní Ushby (4710 m.). Vzhledem k jejímu specifickému vzhledu ji nejde přehlédnout. Pokračujte dále až na tuto panorama vyhlídku, odkud je vidět vesnice Mulakhi.
Za krásného počasí přímo z Mestie uvidíte pyramidovou horu Tetnuld. Vylézt na vrchol (4858 m.) je prý vyšší horolezecká, mně lehce ovíněné stačilo sledovat, jak poslední sluneční paprsky objímají špičku hory. Nádhera.
Mestia - Ushguli -1. den
Třetí den nasazujeme batohy a vydáváme se do Ushguli. Nejprve zamíříme k lanovce. Díky moderní lanovce v Mestii si ušetřujeme nějaké ty stovky výškových metrů, v tomhle horku se to hodí. Lanovka je levná (cca 25 lari) a má jednu mezistanici. Jedinou velkou nevýhodou je, že otevírá AŽ v 11 hodin. Tak jako tak to časově vychází pořád lépe než se trmácet do kopce. Většina cestujících jde od lanovky na vrchol Mentashi a prudký kopec slézají už jen dálkoví hikeři a těch je tady pár. Odtud cesta pokračuje neuvěřitelně barevnou loukou s výhledy na kavkazský hřeben. Jdeme sami a společnost nám dělají jen pasoucí se krávy a koně. U zdroje pitné vody a vyhlídky na pravoslavný kostelík potkáváme další český pár. Tady by se krásně kempovalo, ale přijde nám, že jsme moc neušli, tak jdeme dál. Čeká nás úsek po štěrkové cestě až k lanovce zimního střediska u Tetnuldi, kde je pod lanovkou na mapě vyznačeno kempovací místo. Slunce se sklání níž a níž, takže se rozhodneme na místě zakempovat a potkáváme na něm stejný pár od studánky.
Mestia - Ushguli - 2. den
Po probuzení se od „kempoviště“ vydáváme k lanovce a po červené do vesnice Adishi. Je další nádherný den, přes cestu tečou potůčky, cesta krásnou krajinou utíká a my dojdeme do Adishi. V Adishi se zastavujeme v nějaké malé hospůdce a u pána s monoklem přes obličej si objednáváme místní pivo. Adishi je fotogenická svanetská vesnička s polorozbořenými domečky, vesnicí korzují koně, psi, krávy a prasata. Dá se tu u místních ubytovat. My ale pokračujeme dál za vesnici přes potok. Tady to opravdu hodně připomíná tolkienské scenérie. Žádná auta, žádné zvuky civilizace, jen zurčící potok, šumění stromů…no kýč jak bič, ale moc krásný. Dojdeme k brodu řeky Adischala a rozhodujeme se, že ji přebrodíme až další den. Táboříme v břízovém lesíku u řeky, u úpatí ledovce Adishi v přítomnosti koňů. Pasoucí se koně mi nejprve přišli cool, ale v noci sousedům zbořili stan. Naučili se, že turisté mají dobré jídlo, takže na radu místního průvodce, který tady je se svou skupinkou, si je držíme od těla (teda spíš od stanu :-D). Je tu i ohniště, dočkám se i ohýnku, romantika jako blázen. Večer se nad námi honí bouřka, blesky křižují oblohu, ale tohle místo je celkem bezpečné.
Mestia - Ushguli - 3. den
Ráno už je po bouřce, stan uschne během snídaně, a tak se vydáváme přes řeku. Ráno je vody méně, takže to zvládnete po svých. Proud má ale obrovskou sílu a voda je super ledová. Pokud by se vám nechtělo do řeky, svezou vás za poplatek koňáci i s batohy. Odpoledne, když je vody z ledovce v řece víc to jde prý jen s koňmi. Za řekou se vydáme nahoru nejprve na vyhlídku na ledovec. Cesta je mokrá, z kopce stéká voda, ale výhledy jsou k nezaplacení. A pak nás čeká stoupání do sedla Čchunderi a to je podle mě zlatý hřeb tohoto treku. Celá severní cesta hřebene je obrostlá bílými rododendrony, tak se pořád zastavujeme a kocháme. Nikam nepospícháme a nahoře na hřebenu si dáváme oběd a kafe. Zdržíme se přes hodinu a pak slézáme kopec a tady to pro změnu září všemi barvami lučních kytek. Jdeme okolo zarostlých pasteveckých boud. Krajina tady vypadá možná jako Alpy před několika dávnými lety, než na nich člověk postavil všechny ty nesmysly. Přírodě prostě sluší, když je ponechána tak jak je. Jdeme podél řeky Khaldeshala do vesnice Lalkhori. Cestou potkáváme super přírodní koupelnu (viz. Instagram). Tam si v kavárně bookujeme ubytování v Ushguli a čekáme na „taxík“ z ubytka (ten nás odveze za třetinu ceny než co nabízí v kavárně) . Teoreticky by se dalo jít ještě dál kousek po červené nad silnicí, pak se ale trasa spojuje se silnicí a prát se o silnici s auty nás neláká.
Ushguli
Do Ushguli přijíždíme podvečer a na dvě noci se ubytováváme v guesthousu Mate. Vybrali jsme si dobře, rodina je neuvěřitelně milá a první večer si necháváme uvařit od paní domácí. Z porce pro dva by se najedli tak 4 lidé (zase vytahuju krabičku). Večer se už jen kocháme západem slunce a neuvěřitelným výhledem na vesnici Ushguli s nejvyšší horou Gruzie Shkhara. Do vesnice drtivá většina návštěvníků míří na jednodenní výlet, což je strašná škoda, protože je tady rozhodně co dělat. Navíc je to docela odlehlá oblast, zažijete tady ten opravdový vibe Svanetie. Místní jsou tady velice hrdí, neprodávají půdu cizincům a mluví kromě gruzínštiny nářečím, které zní hodně tajuplně 🙂 Jsou právem pyšní na to, že i v dobách sovětské okupace zůstaly svobodní. Vděčí za to jednak unikátní poloze Ushguli a taky své odolnosti vůči rozmarům počasí. V zimě prý sníh sahá až do prvního pater domů a silnice mohou být odříznuté.
Ushguli - výlety
Ráno se rozhodujeme, že si vyjdeme na vyhlídku na neznámý kopec směrem k Chubedishi. Odtud se totiž otevírá 360 výhled do okolní krajiny. Vidíte na kavkazké velehory ze všech stran a Ushguli tu máte jako na dlani. Potom nám docela vyhládne a tak sejdeme dolů do vesnice a hledáme někoho, kdo nám uvaří. V Ushguli jsou místní na turisty připravení, tak zakotvíme u jedné paní v tradičním kamenném domku.
Dalším výletem, který ten den podnikneme, je výšlap strmou stezkou lesem ke zřícenině letního sídla královny Tamary. Vláda této královny bývá právem nazývána „zlatým věkem“ Gruzie a na tomto magickém místě na vás dýchne historie. Lepší místo k rekreaci si tato významná královna vybrat nemohla: výhled z ptačí perspektivy je fantastický! Možná budete mít jako já pocit, že gruzínští předci nikam neodešli a dál přebývají tady na kopci a každý den se kochají tou krásou 😉 Dolů scházíme růžově rozkvetlou loukou za zvuků bublajícího potoka, potom to vezmeme okolo svanetských věží a pozdravíme se s krávami, které se vracejí z pastvin.
Ushguli - ledovec Shkhara
Třetí den v Ushguli vyrážíme k ledovci Shkhara, kam směřuje většina výletníků. K ledovci můžete po svých, na koni nebo terénním autem. Kousek od ledovce je kavárna, kde se můžete občerstvit. I když je už okolo deváté, jsme u ledovce dlouhou chvíli sami. Ledovec máme takřka na dosah, ale moc blízko bych se k němu nepřibližovala, padající kameny vás mohou nepěkně praštit do hlavy. Pak za námi přijdou postupně tři psi a s příchodem prvních turistů odcházíme. Cestou zpět už potkáváme hodně lidí.
Potom se už balíme a loučíme se s našimi gruzínskými hostiteli. Jsou moc milí, dostáváme na cestu chačapuri, limonádu a necháváme se odvézt zpět do Mestie. Pokud byste se chtěli ubytovat na místě s nádherným výhledem, mít vlastní koupelnu (což není v Ushguli obvyklé) a takhle milé hostitele, jmenuje se to tam Mate guesthouse.
Koruldi lakes
Vracíme se do penzionu Bapsha. V Mestii objevujeme další restaurace a rozhodneme se, že si druhý den vylezeme na Koruldi lakes. Z Mestie je to pořádná štreka do kopce, ale s pauzami to není tak hrozné. Nejprve zastavujeme u Mestia cross, což je vyhlídka na vesnici. A to už po slunečném týdnu přichází změna počasí, mraky se honí po obloze a těsně před Koruldi nás na korbu náklaďáčku na pár metrů vezme parta vysmátých Polek. U Koruldi ale není skoro ani čas se otočit natož dělat fotky, bouřka už je velmi blízko a tak se rychle otáčíme a jdeme dolů. Než dojdeme do Mestie, zmokneme jako myši. No, takhle mokrá jsem nebyla asi ani v Patagonii a to je co říct.
Vodopád Shdugra
Kam vyrazit, když hlásí deštivo? Přece k vodopádům, aby té vody nebylo málo. Z Mestie bereme drahého taxíka a necháváme se odvézt za vesnici Mazeri. Odtud vyrážíme k nejmohutnějšímu gruzínskému vodopádu. Ten stéká od ledovce hory Ushba, výška vodopádu činí skoro 120 metrů. Cestou potkáváme koně, kterým hrozně voní naše káva a nejroztomilejšího pejska, který nás dlouho doprovází. Toho bych si hned vzala domů. V deštivém počasí má krajina úplně jiný ráz. Mimochodem i okolo Mazeri se dá vyrazit na bezpočet tras, jen mít více času…
Den před odletem už vzhledem k deštivému počasí jen relaxujeme a vstřebáváme zážitky. Čeká nás dlouhá cesta sdíleným taxíkem do Kutaisi (kupujeme lístky u Budget Georgie – doporučuji, nejvýhodnější a spolehlivá cesta). Skoro to vypadá, že kvůli extrémním dešťům ani neodletíme, zatíká do letištní haly a v noci jsou letadla odkláněna do Tbilisi, ale k ránu už všechno funguje jak má.
Loučíme se s Gruzií, nádhernou divokou a hrdou zemí, která nabídne vřelou náruč všem nespoutaným duším, které pobízí volání hor. Pokud se mezi takové duše řadíte, jeďte tam. Nebudete zklamáni.
Tipy závěrem
1) Sdílení taxíků a spolujízdy. Taxíky po Gruzii (hlavně v Mestii) se mohou hodně prodražit, ale pokud vás jede více, není to nic strašného. Spolujezdkyně na cestu z Kutaisi do Mestie jsem našla na FB (Češi a Slováci v Gruzii). Domluvit se můžete s někým i přímo na letišti.
2) Plynová bomba. Dá se koupit na letišti (docela draze), ale i v Mestii. Mnoho cestovatelů ji ale celou nespotřebuje, a tak ji nechává v hotelech a na jiných místech.
3) Letenky z Kutaisi do Mestie. Zajímavou alternativou k zdlouhavé cestě taxíkem je letenka od Vanilla Sky. Letenka je levná a let trvá chvilku, ale let musíte bookovat dlouho dopředu, protože nelétají moc často. A létá se pouze za příznivého počasí.
Vše, co se sem nevlezlo a další inspirace na cesty najdete na Instagramu ve stories.