Tour du Mont Blanc – Traveldeniczech

Okolo nejvyšší alpské hory

Proč se (ne)vydat na ikonický TMB

Sbalit si batoh jen tím nejnutnějším, co člověk potřebuje a putovat krajinou tam, kam až ho nohy zanesou, pro majestátní horské masivy (a bolavé nohy) zapomenout na čas a civilizaci…to je teprve svoboda putování. A proč ne rovnou okolo Mont Blancu, nejvyšší hory Evropy? Češi tuhle túru ještě moc neobjevili a radši se vydávají spíš do Rakouska nebo Dolomit. Ve světě je přitom tato trasa velmi známá a absolvuje ji téměř každý, komu v těle tluče srdce ryzího hikera. Celý okruh Tour du Mont Blanc (dále jako TMB) má asi 150 – 170 km dle varianty a vede Francií, Itálií a Švýcarskem, přičemž každá země má svůj charakter. To stejné platí pro krajinu, každá etapa je něčím osobitá. TMB sice nevyžaduje horolezecké zkušenosti, fyzickou zdatnost a nějakou zkušenost s trekováním v horách však určitě ano! Celkové převýšení je 10 000 m (tj. každý den cca 1200m do kopce v průměru) a počasí se může dramaticky měnit (pohybujete se + – 2000n/m). Ideální je si cestu rozvrhnout do 8 dní, je možné si někde cestu zkrátit lanovkami a autobusy. Přespávat se dá v horských chatách nebo ve stanu.

Kdy, odkud a co si sbalit?

Ok, takže jste zasnili nad krásnými fotkami a teď ten sen podobně jako já v létě 2021 chcete uskutečnit. Gratuluji, bude to super! Na TMB se obvykle vyráží v létě; tedy červen – září. Pak už přibývá sněhu a ubývá chat, které jsou na cestě otevřené. Jelikož se jedná o okruh, vyrazit můžete prakticky odkudkoliv. Tradičně se vyráží z Les Houches, kde je i start/finish brána a chodí se v protisměru hodinových ručiček. Tam je možné i zaparkovat zdarma (max 10 dní) pod lanovkou. Nejbližší letiště je Ženeva, z té je třeba se dopravit autobusem na trasu.

Základní a nejdůležitější pravidlo jak se sbalit zní: co nejúčelněji a co nejlehčeji! Pokud se rozhodnete pro spaní na chatách, výrazně ulehčíte svým zádům, ale ochudíte se o tu svobodu ujít tolik km, na kolik se cítíte a zakempit tam, kde se vám to zrovna líbí. Chaty je dobré předem rezervovat; kromě lůžka nabízí i polopenzi, čili můžete vyrazit opravdu nalehko. Počítejte tak 55 – 60/E osoba /den. Skvělé informace najdete na oficiálním webu: chaty, stav tras apod.

Protože jsme si pár dní před cestou koupili nový a lehký stan MSR Hubba Hubba, tak je jasné, že nemohl zůstat doma 🙂 a šli jsme se stanem, vařičem, spacáky a karimatkami. Jídlo jsme kombinovali – asi 3x jsme si vařili na večeři různá Adventure menu, 3x večeřeli v chatách a městě, přes den jedli sýrové talíře a tyčinky. Voda se dá doplnit (v chatách nebo v potocích – použijete raději filtr), ráno jsem vždy vyrážela 1,5 l camelbackem + půl litru ionťáku a doplňovala vodu cestou. V chatách berou pouze hotovost, ve Švýcarsku se dalo platit eury. Přítel nesl stan, mini vařič a foťák.

Vše z uvedeného seznamu jsem využila (krom nepromokavých kalhot, protože nespadla ani kapka). Dalo by se ušetřit na váze lepším vybavením, ale bylo mi líto kupovat nové, když stávající vybavení mám plně funkční. Možná by se dalo ubrat na tričku, ponožkách, ale nechtěla jsem být úplně za špindíru. Dokupovala jsem jen opalovací krém v Itálii. Batoh jsem nevážila, ale tuším, že měl něco okolo 12-13 kg podle toho, kolik jsem zrovna nesla vody.

A co jsem si všechno nesla?

batoh Deuter 40L s camelbackem, nafukovací karimatka, spacák comfort do 4+, nafukovací polštářek (vše obyčejné, nic extra-light)
ledvinka (trochu oldschool, ale praktická: telefon, peněženka, opalovák, kapesníky atd. na jednom místě a po ruce)
turistické hole!
rozšlápnuté pohorky a žabky (bosky večer kolem stanu ani do sprch v kempu nechceš)
2 trička kr. rukáv + 1 dl. + tílko (vše merino a fakt nesmrdělo)
nepromokavá bunda Patagonia + nepromokavé kalhoty (obyčejné Decathlon)
2 leginy dl. nohavice + 3/4 leginy
kšiltovka a šátek, teplá čelenka (tu jsem využila spíš na Aiguile di Midi)
kraťasy (myslela jsem, že nevyužiju, nakonec jsem v nich chodila půlku trasy, protože bylo horko)
sluneční brýle
mikina a péřová bunda
2x tlusté merino ponožky + 2x sportovní ponožky
3x kalhotky + 1x podprsenka (vše merino)
několik tyčinek a jídlo
doklady, peníze, mobil, nabíječky atd.
kosmetika viz. foto

0. - 1. den Chamonix - Les Houches - Les Contamines (cca 17 km)

Naše cesta začíná v savojském městě Chamonix, což je pojem pro všechny horolezce, sportovce a turisty, kteří sem jezdí už čtvrt tisíciletí. Za tu dobu si díky bezprostřední blízkosti Mont Blancu město vydobylo pověst jednoho z nejznámějšího horského střediska na světě a je to znát na každém kroku: restaurace, kavárny a vinárny, obchody známých sportovních značek, hotely…a nad tím vším se majestátně plazí ledovec. Chamonix by vám nemělo uniknout. Směle tvrdím, že zážitek, na který nikdy nezapomenete, je vyjet si lanovkou na Aiguille du Midi, odkud je úchvatný výhled nejen na MB, ale ostatní čtyřtisícovky, ale o tom až PŘÍŠTĚ.

Bydlíme v hotelu v L’Arve v centru. Obrovskou výhodou hotelu je parkoviště zdarma, skvělé snídaně – jak jinak s výhledem na MB. Večeříme v indické restauraci Annapurna, kde je moc milá obsluha. Jelikož přijíždíme za průtrže mračen a následující den ráno vypadá podobně, rozhodujeme se zůstat o den déle. Dopoledne se ale počasí mění, je takové polomračno a tak obětujeme den a vyrážíme na Aiguille du Midi! Odpoledne jíme v super fancy bistru Cool Cat.

Na druhý den už svítí slunce jako blázen, a tak následuje přejezd do Les Houches, parkujeme pod lanovkou zde a vyrážíme lanovkou nahoru na hřebenovku na začátek cesty. Dá se jít i údolím, to je další varianta. Hned na začátku lehce zabloudíme (jinak je vše dobře značené, všude je zelený symbol trasy, asi jsme jen někde přehlédli odbočku) a dojdeme k mostu, kterému chybí prkna, adrenalin hned na začátek 🙂 Na Refugio de Miage zakoušíme, jak vypadají francouzské chaty. S polévkou a sklenkou vína si říkám, že se mi tady bude líbit, takže se mi do toho kopce lépe šplhá. Dojdeme do kempu v les Contamines. Kemp je až za městem, je fajn, ale doporučuji dojít ještě dál, následující den se to bude hodit!

2. den Les Contamines - Refuge des Mottets (cca 30 km)

Druhý úsek je teda pořádná makačka. Čeká nás celodenní stoupání až do výšky 2668 k chatě Les Mottets. Ráno máme pro jistotu 2 snídaně, jednu v kempu a druhou (sýrový talíř) po cestě v chatě Le Balme. A pak už stále stoupáme a narážíme na sněhová pole, kterých je i v červenci v této části dost. Jak sníh taje, voda vytváří potůčky, a tak je třeba překračovat říčky. Potkáváme i kozorožce. Tento úsek se nedá nijak zkrátit. Sníh, kameny, slunce, vítr, voda a výhledy a všechno dohromady…také tu je minimum lidí. Ty potkáváme až u chaty le Mottets, kde si v sedm hodin dáváme 5chodovou večeři. Jídla na chatách jsou opravdu vydatná a ještě vám zahrají na flašinet. Stan je možný postavit před řekou kousek od chaty (vždycky jsme se na stanování u chaty zeptali). Horské chaty ve Francii mají své kouzlo, ale usínat za cinkotu zvonců krav pod hvězdným nebem je ještě lepší! I když je to tentokrát trochu z kopce.

3. den Le Mottets - Courmayeur (20km)

Ráno po snídani v trávě stoupáme klikatou cestou k italské hranici. Naším cílem je dnes město Courmayer, taková italská obdoba Chamonix. Abychom až do něj zvládli dojít, dáváme si oběd s výhledem na ledovec a řeku v chatě Refugio Elisabetta (ve výšce 2195). Je vtipné, jak se změnilo menu na chatách v Itálii! Objednáváme si boloňské špagety, italské víno a pozorujeme cyklisty na elektrokolech. Přespáváme v hotelu v Courmayeru, sušíme přeprané věci a stan na balkoně a večer se odměňujeme (jak jinak) pizzou a vínem. Fantastico!

4. den Courmayeur - Refuge Elena (30 km)

Ráno si to hezky z města zase šlapeme do kopce. Říkali, že italská část patří k nejhezčím a měli pravdu (i když hezké je to opravdu všude). Po výšlapu nás čeká skvostná a dlouhá italská hřebenovka a až k bodu Arnuova Desot se jedná o cestu za odměnu. Nebe je bez mráčku, vrchol Mont Blancu se třpytí po levé straně a alpská louka hraje všemi barvami. Tuhle část rozhodně nevynechávejte a nenechte se odradit počátečním výstupem! Pauzu na koláček si dáváme na chatě Walter-Bonatti a pokračujeme dál. Scházíme do zmíněného údolíčka Arnuova Desot a tady nastává menší krize, protože nemůžeme najít vhodné místo na stan, takže musíme jít dál. Nezbývá nic jiného, než se šplhat do dalšího kopce až k chatě Refuge Elena. Tam je možné rozbít stan přímo před výhledem na ledovec! Fouká, je zima a sympatická partička kluků ze Španělska nám půjčuje závětří na vařič. Mrzí mě, že jsme nefotili hvězdy, ale byli jsme tak unavení, že se nám zkrátka nechtělo.

5. den Refuge Elena - Tre-Le-Champ (15 km)

Ráno se strašně loudáme, užíváme si parádní snídani a od chaty odcházíme jako poslední okolo deváté ranní. Čeká nás stoupání ke švýcarské hranici. Po cestě potkáváme pastevce na koních se psy, velké stádo ovcí a povídáme si s pánem, který nás zdraví česky. Říká, že několik let žil střídavě v Česku a v Kambodži, kde zakládal školy pro slepé děti. Na dálkových trasách zkrátka potkáte zajímavé lidi. Ve Švýcarsku ochutnáváme místní sýry (dá se platit eury) a scházíme do La Fouly. Po důkladném brainstormingu se rozhodujeme, že si švýcarskou část zkrátíme vlakem (chybí nám den, je horko a až do Champex – Lac by se jednalo o cestu údolím, která by v podstatě kopírovala silnici). Z La Fouly jedeme autobusem do Orsierés a odtud vlakem přes Martigny až do francouzského Montroc. A není to ledajaký vlak, ale Mont Blanc express! Vlak jezdí už víc než století, koleje vedou přes údolí Trientu, skalnatými výběžky, lesy, divokými soutěskami a klasickými alpskými vesničkami. Chvilkami máte pocit, že si sáhnete na kapradí a chvilkami máte pusu dokořán, jaké jsou to výhledy, takže zapomenete fotit!

V Montroc dojdeme až do kempu, kde si dáváme opět bohatou večeři v alpském stylu a celý večer si povídáme o Mont Blancu, horách a ekologii se sympatickou rodinkou z Dánska. Mobil zůstává až do rána v batohu 🙂

6. den Tre-Le-Champ - Les Houches (13 km)

A je tady poslední den! S pocitem, že už nemusíme spěchat, se okolo deváté opět jako poslední vydáváme z kempu. Lenosti začínáme litovat vzápětí při stoupání na poslední kopec TMB trasy, protože je opravdu horko a ten kopec je opravdu vysoký! Přicházíme k zábavnému „zlatému hřebu“ TMB, žebříkové ferrátce. Kdo trpí na závratě, musí se ještě víc držet a nekoukat se dolů. Na poslední části vypadá hora opravdu velkolepě a mně pomalu dochází, že za chvilku bude konec. Pozorujeme paraglidisty, ještě jedna zastávka na chatě a pak sjedeme lanovkou ze stanice La Flegere dolů (jelikož scházení kopců není žádná výhra hlavně pro kolena) do Les Praz de Chamonix. Odtud jedeme vlakem až do Les Houches, kde si vyzvedneme auto a jedeme do Chamonix a opět do hotelu L’Arve. Tam už nás čeká závěrečné fondue v restauraci Le Monchu. Druhý den vyrážíme vstříc pátečním kolonám zpět do ČR.

Lepší než terapie

Pokud jste ještě žádnou dálkovou trasu nepodnikli, ale ve skrytu duše vás to láká, jste v obstojné zdravotní kondici, není vlastně důvod, proč si to nezkusit. Celodenní putování krajinou přináší klid a radost, která se těžko popisuje, ale přirovnejme to třeba terapeutickému sezení. Doporučuji si to zkusit třeba o víkendu na Šumavě. Moje zkušenost je taková, že i když člověk několikrát vystoupí ze své komfortní zóny, občas si zanadává (OK- ne občas, ale několikrát denně), že se radši měl válet na pláži, tak na to pak vzpomíná v dobrém.

TMB se dá spáchat všelijak, potkali jsme skupinku z Ameriky s průvodcem, lidi, kteří šli jen nějakou část a ostatně i my jsme si to vlastně zkrátili, což se na této trase běžně dělá.

Koneckonců rozhodnutí vydat se či nevydat za dobrodružstvím se posuzuje z následujícího hlediska: