Everest trek přes 3 sedla (+varianty)

Vidět hory, o kterých jste dosud jen četli

Výš to už nejde

Samozřejmě pokud nejste horolezec a vaše ambice nejsou větší než byly ty moje. Odmala jsem ležela zavrtaná nosem v knihách slavných horolezců: Reinholda Messnera, Radka Jaroše, Petera Habelera nebo Diny Ščerbové a mnoha dalších. Jejich příběhy jsem prožívala s nimi, všechny ty strasti a radosti a kdyby jste mě v noci probudili, odříkala bych vám všechny osmitisícovky zpaměti. Nad to všechno mě lákal jedinečný duševní rozměr, které tyhle hory mají. Chybělo mi jediné – vypravit se do Himalájí osobně. A tak jsem to jednoho krásného dne udělala.

Před cestou

Pokud nejste omezeni časem, můžete se do Himalájí vypravit na vlastní pěst. Koupíte si letenku a v Káthmándú se svěříte do rukou nějaké nepálské agentury. Jelikož jsem nechtěla plýtvat časem ani riskovat výběr nesprávné agentury, rozhodla jsem se jet do Nepálu přes outdoorovou CK. Existuje jich několik (v ČR i v zahraničí), vždy dejte na recenze a taky myslete na to, že nejlevnější se nerovná nejlepší. Co vám však doporučím bez ohledu na to, jestli se do Nepálu vypravíte sami nebo s CK, je místní nepálský nosič neboli šerpa. Jednak dáte práci místním lidem, kteří jsou za ni vděční a taky si trek s lehčím batohem mnohem lépe užijete! Stejně tak je dobré investovat do nepálského průvodce. Ti naši se nám snažili splnit, co nám na očích viděli, dávali na nás pozor, rezervovali předem chaty (mohou být v sezóně dost obsazené) a znali kopce jako své boty. Jejich samotná přítomnost trek obohatí.

Nosič stojí okolo 500 USD a nese max. 25 kg, takže ho využijete s někým do trojice/dvojice. Díky tomu se můžete sbalit trochu velkoryseji než když si všechno musíte nosit sami. Z mého seznamu by se dalo možná něco vyškrtnout, ale za sebe bych ho neměnila. Využila jsem vše, nemusela jsem si nic půjčovat ani si každý den přepírat. Pamatujte na to, že za vše se platí (toaletní papír, nabíjení, sprcha atd.). Všechno se totiž musí do té obrovské výšky někým vynosit. Hodí se občas nosičům nebo průvodcům přilepšit a na konci treku je odměnit dýškem. My jsme těm našim navíc koupili sluneční brýle, občas nějaké sladkosti/pití. Co je pro nás běžná věc, je pro místní přepych, takže na to prosím trochu myslete, až budete otevírat peněženku.

Vodu naberete všude po cestě v chatách nebo potocích, jen je nutné ji přefiltrovat. Kupovat balené láhve je neekologická zbytečnost. Na trecích platí takové pravidlo, že kde spíte, tam i jíte. Nedoporučuji jíst maso, místní ho nejí (je v nabídce pouze pro turisty), takže nemusí být čerstvé a otravy jídlem nejsou výjimkou. Energii dodáte sacharidy (taky se lépe vstřebávají) a vajíčky. Překvapivě dobrá byla káva a dortíky, i v 4000 + m.n.m. jsme narazili na skvělé kavárny. Je fajn, že se o jídlo nemusíte starat: snídani, oběd a večeři vám připraví v lodžiích a v mezičase stačí tyčinky, hroznový cukr, o který se můžete podělit s kamarády a nosiči 🙂 Všude na tomto treku koupíte kolu, snikersky a další produkty globalizace.

Musím do Himalájí natrénovat?

Na to je těžké odpovědět. Slyšela jsem mnoho případů o sebevědomých sportovcích, kteří to vzdali po příletu do Lukly ve výšce 3000. Ale taky to v pohodě zvládají lidé 60 +a jedinci, pro které je posilovna sprosté slovo 🙂 Obecně by se dalo říct, že snazší to budou mít sportovně založení lidé se zaměřením na výdrž, ne na výkon. Výškovka je však zákeřná věc i pro ostřílené horolezce, takže nepodceňujte v žádném případě aklimatizaci. Raději něco vynechat než někde zkolabovat. Určitě se hodí zkušenost s dálkovými trasami a taky je dobré nejít úplně sám (když nemáte parťáka, máte průvodce). Není nutné se ani za každou cenu rvát do 5000, ty krásné výhledy na himalájské velikány si užijete v příjemnějších polohách. Tento konkrétní trek patří k těm obtížnějším, ale je řada snazších a dostupnějších. Je tedy z čeho vybírat.

A co jsem si všechno zabalila?

batoh Deuter 40L s camelbackem, spacák comfort do -4 (důležité, přes noc mrzne)
ledvinka (v ní telefon, peněženka, pas, opalovák 50 SP, kapesníky atd. na jednom místě a po ruce)
turistické hole, kvalitní horské sluneční brýle, nesmeky
rozšlápnuté! pohorky a sandály (do Kathmandu a sprch na chatách)
3 trička kr. rukáv + 2 dl. + tílko (merino + rychleschnoucí umělina)
nepromokavá bunda + nepromokavé kalhoty
2 leginy dl. nohavice + 2x merino podvlíkačky
2 šátky, teplá čelenka (i do spacáku večer), 1x tenké rukavice 1x tlusté rukavice
trekovací sukně a péřová sukně na zahřátí (kdo ji nezkusil, neuvěří)
mikina a alternativa péřové bundy
3x tlusté merino ponožky + 3x sportovní ponožky
5x kalhotky + 1x podprsenka (vše merino)
několik protein tyčinek, čajové pytlíky (hodí se do termosek)
doklady, peníze, mobil, nabíječky atd.
filtr na vodu, poctivě vybavená cestovní lékárnička včetně nákolenky

1. - 2. den z Lukly do Monjo (13,5 km -> 2850 m.n.m.)

Adrenalin hned od začátku, tak by se asi dala ve zkratce popsat cesta letadlem z Káthmándú do Lukly. Tenzing-Hillary airport v Lukle je považováno za nejnebezpečnější letiště na světě. Může za to krátká přistávací dráha, poloha uprostřed špičatých hor, zrádný vítr a nestálost počasí. Pokud je špatné počasí, nelétá se, piloti musí na dráhu vidět. Proto startujeme už ráno v šest a užíváme si nádherný východ slunce, výhled na stupňovitá rýžová políčka a pak na samotné horské velikány. Let trvá asi 30 minut a když paní za mnou ukáže „there is Lukla“, můj tep stoupá na maximum! Pak letadlo dosedne a já si oddechnu. Teprve teď ze mě všechno spadne.

V Lukle se seznamujeme s průvodci Gamzou a jeho synem Čirim. Ti nám budou dělat společnost po celou dobu treku. Naše věci si rozdělí nosiči, vypijeme ještě čaj, sníme snídani a vyrážíme! V Lukle potkáváme první modlitební mlýnky, které se roztáčí po směru hodinových ručiček a modlitební kameny, které se musí obcházet zleva, aby přinášely poutníkům štěstí. Jdeme pořád podél mléčné řeky Dhudh Kosí a našim dnešním cílem je vesnice Monjo, kde se ubytujeme hned naproti buddhistického chrámu. Večer naše průvodkyně někde získá klíče a my se jdeme podívat dovnitř. Buddhismus je mi sympatický nejen z hlediska své filozofie, ale i třeba proto, že vás nijak „neprudí“. Do chrámu můžete vstoupit klidně v tílku a sukni, nikdo vám neříká, co musíte (ne)dělat. Jen si zujete boty. Obdivujeme barevnou výzdobu, knihovnu náboženských svitků, obětní mističky s rýží a pak se zaposloucháme do cinkotu mlýnků a plápolání barevných modlitebních vlaječek. Večer ochutnávám národní nepálské jídlo dalbát.

3. - 4. den z Monjo do Namche Bazaar (5,2 km -> 3450 m.n.m)

Druhý den nás v pokojích vzbudí paprsky slunce a zanedlouho po snídani přicházíme k vstupní bráně Sagarmatha National Park. Strážci parku zkontrolují permity a pouští nás dovnitř. Nálada je optimistická, rododenrony kvetou, potkáváme pořádně naložené muly s nákladem a stoupáme do kopce. Nejkrásnější zastávkou při asi 900 m. převýšení je Hillaryho most s barevnými plápolajícími vlaječkami. Visutých mostů potkáme hodně, ale tento je jednoznačně nejhezčí. U něj se zdržíme dlouhou chvíli. Potom opět stoupáme lesem a za zatáčkou vcházíme do Namche Bazaar – místní mekky všech turistů, kteří míří do Everest regionu. V Namche se dá ještě sehnat to, co vám chybí nebo co jste nechali doma 🙂 Stačí ukázat krejčímu fotku a on vám podle ní ušije cokoliv. Také tu jsou dobré kavárny a restaurace. My zakotvili v Himalaya Java Coffee. Jejich pobočky najdete různě rozeseté po Nepálu a seženete tady i filtr!

Druhý den se vydáváme za Namche na aklimatizační výstup do vesnice Kumchung (3780 m.n.m.), kde sir Edmund Hillary založil školu. Na tomto místě také obdivujeme hlavní himalájské hřebeny Everest, Lhoce Shar, Thamserku a Ama Dablam. Zabloudíme do místní pekárny, kde nás milý pekař ochotně pozve do kuchyně a odměňujeme se dobrou kávou a čokoládovým dortíkem. Cestou do Namche nás doprovází mlha a psi, které kamarád Miro pojmenuje Broňa 1 a Broňa 2. Také se dozvídáme historku o čínském investorovi, který si postavil na jednom zdejším kopci v okolí hotel a když se přijel na postavený hotel podívat, po výstupu z vrtulníku dostal infarkt. Věci se tady v Himalájích nedějí náhodou.

5. den Namche Bazaar - Deboche (11 km -> 3750 m.n.m.)

Nazítří se budím do slunečného narozeninového dne 🙂 Mírně stoupáme pohodovou vrstevnicí s nádherným výhledem na oblíbenou kopec horolezců – Ama Dablam (6680 m.). Na pohled je to jedna z nejkrásnějších hor, kterou znám! Její jméno znamená „matka s perlovým náhrdelníkem“. Zastavujeme se po cestě na oběd a dáváme si sherpa stew – což je hustá zeleninová polévka ala „co nepálský dům zrovna dal“. U kláštera v Deboche se právě koná buddhistická mše, takže se samozřejmě jdu podívat. Respektujete zákaz focení, usaďte se, meditujte, rozjímejte a vstřebávejte atmosféru. Také si můžete něco přát. Ale pozor, přání funguje jen tehdy, pokud si něco přejete pro ostatní. A to je na tom to kouzelné. Pokud máte štěstí na krásné počasí, naskytne se vám u kláštera jeden z nejhezčích výhledů na masiv Everestu a přilehlé hory. Vidíte, ani se nemusíte šplhat do 5000! U večeře se zážitek znásobí, protože slunce zapadá a teď nastává ta chvíle, na kterou jsem se těšila ještě předtím než jsem vůbec do Nepálu jela. Poslední paprsky se opírají o osmitisícové skály, až na chvíli spočinou na nejvyšším vrcholu světa. Teď a tady vlastní oči vidím, jak na „Tváři nebes“ svítí ještě slunce, zatímco celý svět se ponořil do tmy. Lepší narozeniny jsem si nemohla přát.

6. -7. den Deboche - Dingboche - Chhukhung (10 km -> 4420 m.n.m.)

Z Deboche si to namíříme do Dingboche, které je nejvýše trvale obydlenou vesnicí v oblasti Solo Khumbu. Tam už je nadmořská výška a zima znát! V lodžicích se kromě společenských místností netopí, a tak poetické odpoledne strávíme v kavárně 4410 a u promítání filmu Everest (jak jinak) nabíjíme energií jak telefony tak sebe. Nezapomeňte se podívat i do kavárny Café Himalaya se stylovou dřevěnou výzdobou a retro horolezeckými artefakty (mají tu hrnek sira Hillaryho)! Nazítří se v naší lodžii probouzíme do zamrzlého rána. Že jsem si nevzala čepici do spacáku budu litovat celou dobu, člověk rychle nastydne, ani neví jak. V hotelu zamrzá ráno voda, je dobré s tím počítat. Dopoledne vyrážíme na přilehlý kopec Narkang Hill, abychom se opět aklimatizovali. Není nutné se vyškrábat až na vrchol, ale vždy je dobré vystoupat minimálně o 150 metrů výš než člověk spí. Jelikož počasí nám přeje, tak se nám poštěstí spatřit dalšího obra – osmitisícovku Makalu.

Další den vyrážíme za Dingboche po Chhukhungu, což je odlehlá oblast v bezprostřední blízkosti Tibetu. Tato cesta je kouzelná, místo lidí potkáváme jaky, jačátka a bezzubou stařenku, žvýkající tabák. Tady vidíme krásně zblízka hory, které nedají spát zapáleným horolezcům: Baruntse, Chamlang, Lhoce a další. Jen nevěřícně kroutím hlavou, jak se některým borcům (a borkám) podaří vystoupat na téměř kolmé stěny; bez kyslíku, bez nosičů a ještě prvovýstupem. Že jsou však hory stejně nádherné jako nemilosrdné a neodpouští sebemenší chyby si připomenu, když míjím pomník možná nejlepšího horolezce všech dob – Juraje Kukuczky. Polskému horolezci se v roce 1989 stala osudná právě jižní stěna hory Lhoce. Odpoledne máme ještě nějaké síly a podnikneme aklimatizační cestu směrem k základnímu táboru Island Peak. Večer ochutnáme tibetskou kuchyni a dozvídáme se něco o „nebeských“ pohřbech, které jsou běžnými v této oblasti. Jelikož tělo ve zdejších extrémních podmínkách do země nepohřbíte ani nespálíte, nebožtík se po obřadu odnese do hor a ponechá se „napospas“ supům. Věří se, že ptáci odnesou jeho duši do nebe.

8.-9. den Dingboche- Lobuche - Gorak Shep (16 km -> 5200 m.n.m.)

Na druhý den se vydáváme pod sedlem Kongma (možná varianta, pokud se necítíte dostatečně aklimatizovaní) přes Dughlu do Lobuche. Po cestě zastavujeme u memorialu horolezcům na vyhlídce Chukpi Lhara.

Následující den si to zamíříme z Lobuche přes ledovec Khumbu do Gorak Shepu. Cesta připomíná „dálnici“ – na zemi jdou procesí řádně naložených mul a jaků a na nebi létají helikoptéry jedna za druhou. Může za to bezprostřední blízkost základního tábora Everestu. Začíná sezóna a je třeba tam navozit věci pro štědře platící turisty, kteří se pokouší na nejvyšší horu světa vylézt. Také je Everest Base Camp cílem stejnojmenného treku, takže konkrétně na této části trasy opravdu můžete potkat davy. Jsem z toho otrávená a na náladě mi nepřidá, když vidím notně tlustou ženskou, jak ji po kamenech veze kůň. To už je opravdu lepší do tábora doletět helikoptérou. Hora za to nemůže, je to daň za to, že je nejvyšší. Kámen u EBC uvádí, že se nacházíte ve výšce 5364, avšak vlivem pohybu ledovce je skutečná výška tak o 150-200 níže. Také se dostanete jen na začátek kempu a dál vás bez horolezeckého povolení nepustí. Na Everest odtud neuvidíte. Slyšela jsem zvěsti o tom, že v táboře jsou běžně prostitutky z Číny a bordel, protože lidé se tu aklimatizují i měsíc. Přiznávám, že jsem základní tábor dobrovolně vynechala. Ale pokud je váš sen se vyfotit u kamene s nápisem Everest base camp, nedejte na mě a směle do toho. Nic víc tam ale není.

Alternativou k EBC je výstup na Kala Pathar 5550 m. Odtud se fotí ty slavné západovky na Everest. Potřebujete ale jasnou/polojasnou oblohu, což jsme neměli. Odpoledne se zatáhlo a nebe bylo šedé.

V Gorak Shepu jsou ceny docela vysoko. My ke všemu vyfasujeme „černého petra“ a náš pokoj je přímo naproti komína z kuchyně. Okna netěsní a všechen kouř máme vevnitř, volný pokoj už není…ještěže máme igelit. Asi se nedivíte, že už se těším, až z tohoto místa vypadneme. Pokud netoužíte po EBC, můžete s klidným svědomí Gorak Shep vynechat, vyjít si na vyhlídku na ledovec Khumbu a vrátit se do Lobuche.

10. -11. den Gorak Shep - Dzonglha (11 km -> 4830 m.n.m.)

Následující den přijde na chvíli konečně změna počasí, nebe se zatáhne a trochu zasněží. Zachmuřená krajina má hned jinou atmosféru a hory v objetí mraků vypadají o něco dramatičtěji. Pak začne svítit slunce, prosvítá mezi mraky, všude okolo voní květiny a tráva, v dálce je slyšet cinkot zvonců a to je ta chvíle, kdy se zastaví čas a já vnímám Himaláje všemi smysly. Včerejší den je už daleko a já si to tady zase naplno užívám. A těším se na dalbát. Ten se skládá z kari, čočky, rýže a mangoldu (je-li k dispozici). Jako jediné jídlo vám ho při večeři přidávají, dokud neřeknete „dost“. Po večeři honem do spacáků, protože zítra…

12. -13. den Dzonglha - Dragnag (14 km -> 4800 přes Chola pass 5420 m.n.m.)

Máme budíček brzo ráno a hurá na pořádný kopec. Je jasno, mrazivo, pára stoupá od pusy a my se s funěním škrábeme k ledovci. Před ním se otočíme. Brada mi spadne dolů a já jen zírám. Impozantnější výhled jsem ještě neviděla! Jestli bylo něco v Himalájích bez nadsázky „epic“, tak to bylo toto místo (dobře, bylo jich mnohem víc). Nasazujeme nesmeky (poprvé a naposledy) a vydáváme se s respektem na ledovec. Slunce pálí jako o život, bílá barva odráží paprsky ještě intenzivněji než normálně. Naslouchám tichu, občas se ozve zlověstné křupnutí, které urychlí moje kroky. Každý ví, že po ledovci se chodí brzo ráno, dokud ho nerozpálí slunce. Na konci je krátká ferátka, na posledním metru mi podává ruku usměvavý Gamzo a jsem tam! Výška 5420 m.n.m. je můj dosavadní rekord! Prvních pár minut to rozdýchávám a pak dostávám pocit „že to je vlastně pohoda a mohla bych pár metrů příště přidat“. Haha. Vlastně jsem ráda, že jsem se šetřila a teď se někde neválím. Sestup, jak už to bývá, je horší. Nemám je ráda, bolí z nich kolena, člověk je unavený a stačí chvilka nepozornosti a … Naštěstí sem šerpové natahali ocelová lana, která ohraničují prostor. Dole si oddechnu a za odměnu si v lodžii dávám horkou sprchu.

14. den Dragnag - Gokyo (4 km -> 4750 m.n.m.)

Ráno se na nás směje nejdelší ledovec v Nepálu zvaný Ngozumpa. Je pokrytý vrstvou kamenů a chodit po něm je třeba s obezřetností, jelikož trasa se co 14 dní vlivem pohybu mění. Cestou si hrajeme na geology a hledáme barevné kamínky. Občas mám pocit, že jdu spíš po obrovském suťovisku, ale šedá a tyrkysová jezírka mi připomínají, kde to vlastně jsem. A když zvednu hlavu…tak spatřuji další osmitisícovku – tyrkysovou bohyni Cho Oju (8188 m.) v celé své kráse. Poslední úsek pod vyhlídkou je vyloženě zákeřný – stojíme pod stěnou, ze které se hrozně rády uvolňují velké kameny. Oči mám nahoře hlavy a spěchám jak nejrychleji to jde. Konečně není kam stoupat a my spatřujeme posvátné jezero Dudh Pokhari. Přilehlá vesnice u něj je náš dnešní cíl, ale my se jdeme po dobrém obědě podívat ještě dál za vesnici na další jezera. Odpoledne se zatahuje, začíná pršet, krajina se obleče do zachmuřeného šedého (ale stylového) kabátu. Večer si v teple společenské místnosti (jačí trus hřeje náramně) užíváme s šálkem čaje pětihvězdičkový výhled na jezero.

15. den Gokyo - Dhole (13 km -> 4100 m.n.m.)

V tomto bodě se naše cesta otáčí. Už jsme trochu unavení a nechce se nám jít přes další sedlo, tak se rozhodujeme sejít do vesnice Dhole údolím. Ráno u jezera v Gokyo nás vítá velkolepý výhled na masiv Cho Oju, který jsme včera přes mraky vůbec neviděli. Její odraz na hladině jezera vytváří až kýčovitě krásnou kompozici. Rozhodnutí nejít přes sedlo nelitujeme, protože takhle část je opravdu malebná. Jdeme podél řeky a jezer, která jsou tak čistá, že by se z nich snad dalo pít. Po krajině „kameny a led, led a kameny“ a věčně ucpaného nosu se už těším na nižší polohy a zelená údolí. Naposledy zamávám osmitisícovce a pak k ní obrátím záda a sestupuji. Nikam nespěcháme, válíme se na louce a kocháme se neuvěřitelnými výhledy. Po několika dnech intenzivního kontaktu s horami mám pocit poklidného splynutí. Začínám si říkat, že návrat do civilizace bude pořádná facka 🙂

16. Dhole - Namche Bazaar - Lukla(13 km -> 3450 m.n.m.)

Velmi krásnou a scénickou trasou sestupujeme zpět do Namche. Obcházím krásku Ama Dablam zase z jiné strany a rozlehlost údolí mě ohromuje tak, že pořád zastavuji. Občas fotím a mám pocit zmaru, že ani ta sebekrásnější fotka tu velkolepost nepřenese. V srdci radost, na plicích prach, v nose rýmu – skvělá kombinace! Nevěřila bych, že budu na treku nosit roušku, ale práší se tak neuvěřitelně, že to jinak nejde. Asi je to proto, aby ten návrat do reality „všedních“ dnů byl snazší. V Namche usedáme do oblíbené kavárny a odpočíváme. Ráno nás čeká sestup stejnou trasou a nocleh v Lukle. A potom už „jen“ loučení s průvodci a nosiči a ráno nervózní čekání na odlet na letišti Tenzing-Hillary. Letadla mají hodinová zpoždění, je zkrátka dopravní špička. Při vzletu přemýšlím, jestli mám zavřít oči 🙂 Nakonec se dívám, letadlo se odlepí od krátké ranveje včas. V třesoucím se letadle třesoucí rukou mávám naposledy Himalájím. Když letadlo bezpečně přistane v Káthmandú, zaplaví mě pocit úlevy a nekonečné vděčnosti! Vážně to je pravda, opravdu se to stalo!

Dobrodružství ale rozhodně nekončí, protože mě ještě čeká několik dní v Káthmándú. O tom zase příště.

Kolik to stálo a kam příště?

Otázka, která asi zajímá každého. Nejsem budget cestovatelka (ale ani „fancy traveller“) a drobné nepočítám. Nijak jsem se neomezovala, občas jsem si kupovala sprchu, občas nějakou tu sladkost, kafíčka a v Káthmándú chodila do restaurací. Proto tady nebudu vypisovat jednotlivé drobné položky, ale jen zásadní a povinné výdaje. Hlouběji do kapsy také sáhnete, pokud musíte kupovat vybavení.

Zpáteční letenka Praha – Káthmándú s Qatar Airways (21 000,-); vnitrostátní zpáteční letenka KTM – Lukla cca 370 USD; ubytování, průvodci 26 000,- (přes českou CK); víza po příletu 50 USD; nosič 500 USD (děleno 3); pojištění nad 5000 m.n.m. + (mám celoroční). Možná se to na první dobrou zdá jako dost peněz, ale v Nepálu jsem pobyla skoro měsíc, takže ty výdaje se „rozprostřou“.

Everest trek přes 3 sedla (popřípadě 1 sedlo + varianty) se řadí k těm těžším. Kilometry se dají celkem dobře rozvrhnout, problémem je vysoká nadmořská výška, které dosáhnete relativně brzo, což ztěžuje řádnou aklimatizaci. Na EBC trase vzhledem k její popularitě může být v exponovaných úsecích docela narváno. V Nepálu je tolik krásných cest a míst, že byste se museli párkrát reinkarnovat, abyste je všechno prošli 🙂 Pokud si netroufáte na náročnější akce nebo máte méně času, zkuste třeba krásný trek Langtang. Jelikož v roce 2015 Nepál zasáhlo ničivé zemětřesení a konkrétně v Langtangu dokonce vymazalo z mapy jednu celou vesnici, pomůžete místnímu turistickému ruchu. Taky se můžete vydat na čím dál tím víc populární trek okolo Manaslu nebo okolo působivých Annapuren. Zajímavé je královské údolí Mustang. A další a další…